Ti, kteří se o toto plemeno zajímají vědí, že vedle sebe existují dva typy, irský, přesně popsaný ve standardu země původu a tzv. anglo- americký, který oiciálnímu standardu neodpovídá. Původní irský typ je popisován jako plemeno s dlouhou dobou zrání, je to jedna z jeho zvláštností. Oba typy se liší především srstí, irská štěňátka mají srst hrubou, nepříliš hustou, postupně tato srst odrůstá, stává se jemnou, houstne a nabývá zvláštního třpytu s nazlátlým tónem a otevřenými vlnami. Tento proces je individuální, u každého jedince trvá různě dlouhou dobu. Také standard na tuto zvláštnost pamatuje. Srst dospělých však musí nést všechny tyto znaky, jiné, než pšeničné zbarvení /tmavá maska, vous/ není přípustné. V irských chovech se občas objevila štěňata s jinou, hustší, jakoby vlněnou srstí nebo naopak rovnou a odstávající, která ale u dospělých jedinců nenabyla ten zvláštní třpyt a vykazovala mnoho variací.Taková štěňata byla z chovu vyřazována.

A právě na těchto štěňatech založila Anglie a později Amerika svůj chov. Lze se domnívat, že v počátcích došlo k přikřížení jiného plemene i když oficiálně nic takového doloženo nebylo.

Vpravo korektní irská srst, vlevo nekorektní osrstění.
Typ anglo-americký Typ irský

Zvláště Američané nechtěli čekat na přirozený vývoj, nemalou roli sehrály i ekonomické důvody, zjistili, že štěňátka tohoto typu byla pro svůj roztomilý medvídkovský vzhled lépe prodejná, sotva roční dorostenec působil dojmem dospělého psa. Nikomu příliš nevadilo, že se ztrácejí původní charakteristické rysy jednoho z nejstarších irských plemen.Lidé jsou obdaření tvořivostí, což je jistě v pořádku, nebýt této vlastnosti, dodnes bychom „neslezli se stromů,“ ale někdy je naše přílišná snaha přetvářet věci k obrazu svému zbytečná, ne-li problematická, pšeničný teriér je toho důkazem.

Vlhké a drsné Irsko stvořilo tohoto zvláštního psa s lehkou, rychle schnoucí srstí bez podsady, nadšenci z řad irských chovatelů jeho typické znaky upevnili, vložili je do standardu plemene, který by měl být pro všechny „svatý.“

S největší pravděpodobností si touto úvahou popudím proti sobě chovatele a majitele anglo- amerického typu, ale pokud dočtou až do konce, doufám, že pochopí, co mi leží na srdci. I když to vypadá velmi rozporuplně, také uznávám, že medvídci jsou líbiví, chlupatí, milí, v mnoha variacích. Nemám ani v úmyslu brát někomu právo vyšlechtit si plemeno podle svých představ, má to však dva „háčky,“ten první, menší – oba typy nesou společný název Irish Soft Coated Wheaten Terriér, na některých výstavách přídavné jméno určující zemi, odkud toto plemeno pochází, vynechávají, ve výstavních kruzích však běhají společně.

Nejednou jsem byla postavena před otázky diváků, proč se zaráz v jednom kruhu posuzují dvě plemena. Je to zvláštní situace jak pro vystavovatele, tak pro rozhodčí.

Ten druhý háček, spíš „hák“ je daleko podstatnější. Genetika je velice složitá věda, jen úplně nepatrně se mi do ní podařilo nakouknout, a právě toto nakouknutí ve mně vzbudilo velké obavy. Je prokázáno, že irský typ osrstění lze odstranit v jedné generaci, avšak recesivní znak, který způsobuje anglo-americké osrstění nikoliv. Nebudu se pouštět do odborných výkladů, zájemce o tuto problematiku odkazuji na překlad článku „Dědičnost typu srsti u Wheatnů“ ve Zpravodaji KCHT
č. 3/1999. Omezím se pouze na výsledek - během necelých deseti let se původní irský typ téměř ztratil.