do Španělska přes 300.000 berberských koní, kteří převládli a rozhodujícím způsobem
tam tehdy ovlivnili chov. Kolumbijci udávají původ svých koní od těchto starých
berberských koní, které při své druhé plavbě do Ameriky v r. 1493 dovezl ze Španělska
na ostrov Isla Espaňola, dnešní Santo Domingo, Kryštof Kolumbus.
Královský pár Fernando a Isabela se osobně starali o to, aby do Nového světa
byli dopraveni také koně. Bylo to 20 hřebců a 5 kobyl - tehdy se ve Španělsku
jezdilo a válčilo výhradně na hřebcích. Je zajímavé pozorovat, jak přírodní výběr
a tvrdá práce modelovaly a zlepšily původně dovezené mizerné koně
- sám Kryštof Kolumbus si stěžoval u panovníka, že došlo k záměně koní
a místo původních kvalitních koní byly naloděny herky.
V Santo Domingu a na Kubě Španělé založili chovatelské stanice, odkud posílali koně
na další výpravy do Jižní, Střední a Severní Ameriky, případně i zpět do Španělska,
zatímco dovozy z Evropy byly v pozdějších stoletích minimální.
Na karibské pobřeží Nueva Granada, nynější Kolumbie, koně poprvé dovezl v roce 1524
Rodrigo de Bastidas, dále také Alonso de Ojeda a Jiménez de Quesada,
a odtud se postupně dostávali do vnitrozemí. Kolumbijské historické prameny uvádějí,
že původní berbeři, kteří pronikli na americkou pevninu, byli malí,
šlachovití mimochodníci na kratší noze, s mimořádně ohnivým temperamentem.
Kolumbijci si dodnes berberů a jejich kvalit cení výše než arabů.
V následujících stoletích šel vývoj chovu ve Španělsku a Jižní Americe odlišným směrem.
Ve Španělsku bylo zájmem vyšlechtit krásného kočárového koně s elegantními chody
- světoznámého andalusana či správněji pura raza espaňola, k čemuž používali křížení
s většími a robustnějšími středoevropskými plemeny (fríský kůň a později
anglická plemena). Dle názoru jihoamerických chovatelů je současný PRE
již velmi vzdálen svým předkům a v důsledku křížení ztratil značnou část
své původní ohnivosti a pohyblivosti. V důsledku křížení s jinými plemeny
převládly diagonální chody a mimochodníci ve Španělsku v podstatě vymizeli
a pokud něco z původních berberů přežívalo, po francouzská invazi v r. 1808 nezbylo nic.
Naproti tomu v Jižní Americe a zvláště v Kolumbii byly rozvíjeny chovy
původně dovezených berberů s důrazem na to, aby byli schopni splnit to základní
co se po nich požadovalo - spolehlivě přepravovat jezdce na velmi dlouhé vzdálenosti
v nesmírně náročném terénu, později také efektivně pracovat s velkými stády dobytka.
Vzhledem k velkým rozlohám, horským masivům And a dalším přírodním překážkám
se chovy v jednotlivých zemích vyvíjely v podstatě samostatně a z původního jednotného
criolla vznikla různá plemena ať mimochodníků nebo koní s diagonálními chody.
V Evropě je z nejrůznějších encyklopedií známé peruánské paso, které se většinou
pohybuje nepravidelným čtyřdobým mimochodem, při němž výrazně rozmetá
předními končetinami do stran. Toto plemeno je velmi odlišné od paso fino colombiano,
ať způsobem mimochodu, stavbou těla nebo úhlením, a rozmetání do stran
je u kolumbijských plemen považováno za velmi vážnou vadu.
Jiný evoluční proces byl také u paso fino portoriqueňo - menší mimochodník z Portorika
- kde byl přikřížen v minulosti Morgan. Nedosahuje sice kvalit paso fino colombiano,
ale je také schopen jít chodem paso fino.Dokladem původnosti mimochodu u předků
dnešního paso fino colombiano jsou polodivoká stáda koní, která žijí na karibském pobřeží
v departamentu Guajira. Dnešní kolumbijská plemena jsou výsledkem 450leté adaptace,
vlivu životního prostředí, selekce a genetické práce chovatelů.
