NAŠI PAPOUŠCI
nová stránka na našem webu.


      Kdo jsme
   S kolumbijskými koňmi jsme se seznámili při pracovním pobytu v Kolumbii.
   Je to země mnoha přírodních krás - na severu ji omývá karibské moře,
   na západě Pacific, vnitrozemím probíhají 3 horské masívy And s téměř 6.000 metrů
   vysokými zasněženými vrcholy, na východě se rozprostírají nedohledné rovinaté llanos,
   na jihu jsou neprostupné amazonské pralesy. Tato geografická a klimatická
   rozmanitost vedla ke vzniku pestré fauny a flory, které jsou pro nás velkým
   exotickým lákadlem. Jedním z nich jsou jejich fantastiční koně.
   Kolumbie je jednou z mála jihoamerických zemí, kde je možné najít pozůstatky
   předkolumbijských indiánských kultur, které nás velmi zajímají. Využili jsme proto
   příležitosti a navštívili oblast San Agustín, na jihu země směrem k ekvádorským
   hranicím, kde se těchto pozůstatku nalézá největší množství a co byla ještě lákavější,
   dosud se stále nalézají a odkrývají nové hroby a naleziště. To jsme se nemohli
   nechat ujít a rozhodli jsme se po stopách těchto kultur vydat. Na místě jsme zjistili,
   že pokud chceme opravdu něco vidět, pěšky se to nedá zvládnout a jediná možnost je
   na koních - na těch jsme dosud nikdy nikdo neseděli, ale tehdy tříletá dcera Lucka
   a já jsme byli tou vyhlídkou nadšeni. Koně, které domorodý průvodce přivedl,
   byli nepřiliš atraktivně vypadající hubení koníci, ale jejich kvality byly
   v něčem jiném než lákavém vzhledu. Na příkrých svazích a stržích And se proměnili
   v kamzíky, kteří s neuvěřitelnou jistotou vystupovali a sestupovali po stezkách,
   po kterých bychom s největší pravděpodobností neměli odvahu jít pěšky, ale pro tyto
   koně to nebylo nejmenším problémem.
   Další zkušenost jsme udělali při návštěvě haciendy El Triunfo v Hondě, kam jsme byli
   pozváni s několika dalšími českými rodinami a kde jsme měli možnost si zajezdit
   na honáckých koních, kteří ten den nepracovali. Většina z nich na koni sice
   nikdy předtím neseděla, aspoň ne tak, aby to stálo za řeč, ale téměř všichni
   to chtěli zkusit. Takže nám přivedli 15 osedlaných koní a jeďte se projet kam chcete,
   hacienda má 10.000 hektarů. Vysvětlování jak s koňmi zacházet veškeré žádné,
   o přilbě samozřejmě ani řeč - tam by nikdo nepochopil, na co taková zbytečnost je.
   Takže jsme se jeli sami projet - někteří kolem sídla haciendy, já jsem s tehdy
   šestiletou dcerou zmizel na 4 hodiny do divoké přírody. Skvělý zážitek!
   Pro nás to byla v tomto prostředí ta nejnormálnější věc, koně chodili velmi jistě,
   ovládali jsme je jaksi samovolně, jejich poslušnost a poddajnost vůči jezdci
   byla naprosto přirozená. Takže jsme chodili, klusali, cválali,
   všechno v absolutní pohodě, nikomu se kůň neplašil, nikdo nespadl.
   Zpětně, po určitých zkušenostech s našimi jízdárnami, koňmi a jezdeckými styly
   jsem si teprve uvědomil výjimečnost této situace. Kromě specifických pohodlných
   chodů těchto koní a jejich výborné povahy k takové vyjížďce přispěl i způsob
   jejich přiježdění. Po návratu do ČR jsme zkusili v ježdění pokračovat
   a navštívili jsme několik jízdáren, ale dcera tyto zkušenosti lapidárně shrnula
   do jedné věty: "Tati, jestli máme jezdit na koni, tak sežeň kolumbijského,
   protože na těchto se trápit nebudeme". Měla na mysli především evropské chody
   s vysedáváním a anglický styl ježdění, které při srovnání s kolumbijskými koňmi
   a zážitcích s nimi považovala za mučení. Za definitivní zlom v rozhodování
   a propadnutí nemoci zvané paso fino colombiano můžou dva koně, na kterých jsem
   měl možnost se svézt a na které se nedá zapomenout. Na haciendě v Rio Negro mi -
   tehdy naprostému laikovi - půjčili jednoho z nejlepších koní současnosti
   8letého kaštanového hřebce Reflejo De La Estancia, syna legendárního
   Capuchina x La Bruja, odhadovaného na USD 250.000,- Jízda na něm byla těžko
   uvěřitelný sen, kdy kůň reagoval v podstatě na mé myšlenky a prováděl je dříve,
   než jsem mu dal vědomě nějaký pokyn. Další byla 11letá bílá kobylka Juguetona
   mého přítele Ramona Vargase, na které jsem poprvé zažil pocit splynutí s koněm
   a přilepení do sedla, kdy jsme při jízdě po okolních kopcích křičeli Jupííí
   jako dva malí kluci a řítili se na zahozených otěžích tryskem co to dá.
   Dalším nezapomenutelným okamžikem při mém poznávání paso fino byla vyjížďka
   s přítelem Ramonem. Dostal jsem tehdy 3letou klisnu Flamenca, která měla za sebou
   jen pár na prstech rukou spočítatelných obsednutí - ufff!. Při této její první
   vyjížďce mimo haciendu jsme jeli rovněž po úzké asfaltace, na které nás míjel
   funící autobus plný cestujících, kteří na nás spontánně křičeli. Aby to nebylo málo,
   při těsném projíždění kolem na nás řidič autobusu ještě zatroubil. Skoro jsem se
   loučil se životem v očekávání nekontrolované impulsivní reakce Flamency,
   ale ta k mému nesmírného překvapení šlapala za svou matkou bez mrknutí oka -
   vynikající povaha.
   V těsném závěsu za paso fino je na druhém místě pro mne trocha y galope
   a určitě za to může nezapomenutelné svezení na světovém vítězi z r. 1999
   grošáku Antanas Mockus. Trocha tohoto plemene je pro mne příjemnější než trote,
   zvláště při delším pobytu v sedle.
   Velmi na mne také zapůsobila odolnost kolumbijských koní. Dosud mám v paměti šok
   mého přítele s dlouholetými zkušenostmi z Chuchle, který po prudkém cvalu
   do strmého skalnatého srázu nemohl uvěřit, že to koním vůbec neublíží,
   protože podle něj by celá Chuchle zchromla, a velmi vzrušeně to začal vyčítat
   našemu kolumbijskému hostiteli. Ten naopak vůbec nechápal důvod rozhořčení
   mého přítele, protože oni tak přece jezdí celý život a žádnému koni se nic nestalo.
   Trvalo to sice řadu let, ale konečně se mi podařilo přání mé dcery splnit
   a dovézt 5 letého hřebce paso fino colombiano jménem Bonachon del Rey (rodokmen).
   Poprvé byl tento kůň v ČR předveden na výstavě Kůň roku 2001 v Lysé nad Labem.
   I když byl kůň syrový, neobsednutý, po zhruba 3 měsíčním základním výcviku
   na něm mohly jezdit na bosale bez nejmenšího problému mé děti.
   Bonachon je při svém ohnivém temperamentu velmi přátelský, na vyjížďkách v terénu
   se pohybuje s mimořádnou jistotou a je v podstatě neunavitelný.
   Má tvrdá zdravá kopyta a neuvěřitelnou touhu jít vpřed - nikdy jsem jej nepobízel,
   v podstatě pouze omezuji jeho rychlost. Nevíme co je to jít s ním v lese
   normálním krokem, okamžitě vyrazí rychle do paso fino nebo trocha,
   které střídá s cvalem. Takže aby nenastaly třenice, kdo na něm pojede,
   což přirozeně chceme všichni, a kdo bude utíkat pěšky, přibyla klisnička
   paso fino colombiano Islera del Gavilan (rodokmen) .

Islera nám dospěla, a 21. 4. 2005 se jí s Bonachonem narodil krásný hřebeček Reflejo de Quebrada Grande.


Předpokládáme, že bude v dospělosti tmavě kaštanově hnědý, nebo černý hnědák, bez odznaků. Velice zvídavý a energický hřebeček, který nezapře svůj jihoamerický temperament - v deseti měsících sice ještě stále pil od Islery, ale přesto se mu téměř podařilo připustit kobylku kamarádky... Naše rodinka žije stále spolu, chodí do jednoho výběhu, a Reflejo je vychováván od narození společně oběma rodiči - tak jak to má pro zdravý vývoj všech být. Na vyjížďky po okolních lesích a kopcích vyrážíme také se všema dohromady.

4.6.2006 se naše stádo rozrostlo o další přírůstek - přibyl Reflejovi bratr -
Resorte de Quebrada Grande.


Oba hřebečci mají skvělý rodokmen s nejlepšími krevními liniemi Resortes - 6x nejlepší paso fino všech dob Resorte III., 2x nejlepší plemeník všech dob Resorte IV., nejlepší žijící plemeník Amadeus del 8, legendární Rescate, Castellano, La Chunga a další.